Isabelino bílé štěstí - Bouře u krbu

Slunce se už dávno chystalo schovat za nejbližší pahorky. Zapadalo tak rychle, že bylo vidět, jak se těší, až si zdřímne, a rádo předá vládu nad oblohou měsíci. Ten již z druhé strany nesměle svítil nad lesy, odkud se ozývalo první vytí vlků a houkání sov. V této krajině nebylo nic krásnějšího než východy a západy slunce. Poslední paprsky se odrážely od jezera Leona jako od zrcadla, jenž má ve zvyku odrážet krásu své paní majitelky. Kromě přírodních úkazů však Leona nenabízí nic hezčího, snad jen tvář jedné mladé dívky. Kam jen bystré lidské oko dohlédne, bydlí jediní dva lidé. V tomto opuštěném a zapomenutém kraji ubíhá život plynule a pohodově. Nejsou zde žádné cesty, které by při deštích způsobovaly bahno, žádné vesnice, kde by si děti s výskotem hrály na babu a ani jiné stavby, jež by říkaly, že je místo obydlené. A přesto není krajina mrtvá. Je tak živá, jak jen může být. Žije v ní velké množství zvěře, které chodí každý večer pít k jezeru. A vždy je někdo pozoruje…
Isabel, třináctiletá dívenka, má dar rozpoznávat nálady a pocity zvířat. Ráda s nimi tráví všechen volný čas. Díky nim vždy pozná, kdy se blíží bouře, kdy počasí hrozí suchem, nebo jestli se blíží jiné nebezpečí. Každý večer touto dobou sedává na jediné skále u Leony a pozoruje tu přírodní divadlo. Zvěř si na ni už zvykla a nevadí jí její přítomnost. Někteří si ji dokonce oblíbili a nechávají se od ní pohladit. Dnes ale Isabel cítí, že je stádo srn pod skálou velmi neklidné a ostražité. Je jasné, co je tak vystrašilo – vytí hladových vlků v Dračích horách. Dnes se už zpět do hor nevrátí a vlci je budou k jezeru následovat. Náhle se ozve jedno zavytí přímo z nejbližšího keře. Isabel se na chvilku zděsí, potom si ale uvědomí, že není důvod se bát. Ze křoví vyskočí krásná chundelatá vlčice s jasně svítivýma, bledě modrýma očima a namíří si to přímo k Isabel. Stádo se vyděsilo a rozuteklo už při prvním zašustění, ale Isabel se ani neohlédla. Její tmavě hnědé vlasy vlály ve větru, ale dívka dál koukala zasněně na nekonečné jezero. Konečně se zvuky dopadajících tlap zastavily těsně před ní. Automaticky zvedla ruku a pohladila vlčici za uchem. Luna si sedla vedle a jakoby na pozdrav si opřela hlavu o Isabelino rameno. Luna byla jediná šelma v celých Dračích horách, které se Isabel nebála. Neměla důvod. Byla jí více než věrným psem, třebaže žila stále napůl divoce v horách. Nikdy však nezapomněla na laskavost a lásku, se kterou se o ni Isabel starala. Holčička ji našla u jezera, kde ji pravděpodobně zanechala smečka. Isabelin otec to sice neviděl rád, ale nakonec i on musel uznat, že kromě vzhledu není mezi Lunou a obyčejným psem žádný rozdíl.
„Kdepak jsi se zase toulala?“ řekla Isabel, ale nepřestala Lunu hladit. Ta se na ni podívala, jakoby chtěla říci, že je celkem normální ztratit se na dva dny v horách a překvapit ji svým poněkud netradičním příchodem. Isabel se na vlčici konečně podívala a usmála se. Ta jí olízla ruku a otočila se, jako by odcházela. Na konci skály se ale pozastavila a jako by se ohlédla, jestli konečně Isabel jde. Děvče se se vzdychnutím postavilo a ještě naposledy se podívalo nad jezero, kde se kupila černá mračna a odkud vál studený vlhký vítr. Luně už došla trpělivost a štěkla. Isabel se otočila a rozeběhla po skále. Běžela s přítelkyní po boku asi deset minut rychlým tempem směrem k Dračím horám. Už měly na dohled malý domek napůl z kamene a napůl ze dřeva. V té chvíli to byl jediný zdroj světla a navíc se odtud linula libá vůně, která slibovala dobrou večeři. Kůň Tadeáš pofrkával ve stáji, jako by probíhající dívce přál dobré noci. Isabel se doslova vřítila do světnice a hlasitě za sebou bouchla dveřmi. Luna už dávno vklouzla do další místnůstky, kde se jedlo a zároveň vařilo. Sotva její chundelatý ocas zmizel za rohem, ozvalo se z kuchyně: „No konečně.“
Ještě celá udýchaná Isabel se pozastavila u dveří. Jakmile ale viděla, že její otec sedí u stolu a zlobně na ni hledí, hned si šla raději sama nandat jídlo z horkého pekáče. Otec jedl nerušeně dál, očividně se opravdu zlobil, nikdy nejídával sám.
„Bude pěkná bouře. Přijde od jezera,“ ozvala se Isabel jakoby mimochodem doufajíc, že to s náladou není tak zlé.
„Hmmm.“ uslyšela se od stolu. Je to zlé, pomyslela si Isabel a pro jistotu rychle zapadla na své místo u stolu.

Po večeři se otec usadil ve svém oblíbeném křesle naproti krbu a zapálil si dýmku. Hleděl do ohně, jakoby ho chtěl uhranout. Isabel mezitím umyla nádobí a připravila postele, zavřela okenice, poté si vzala šití a usedla kousek od krbu.
„To jsi měla dělat už včera,“ řekl nepřítomně otec. Byl to ramenatý a vysoký muž s tmavými kadeřemi a bez vousů. Byl velmi pohledný, třebaže na spáncích se mu objevily první šedivé vlasy. Jeho tmavé oči většinou bývají velmi usměvavé a přátelské. Čas od času se však stává výbušným a náladovým, ale vždy trpělivým. Svou dcerku miluje nade vše. Aby ne, byla tím posledním, co mu kromě vzpomínek na ženu zbylo, která zemřela když bylo holčičce půl roku.
„Omlouvám se, nestihla jsem to.“
„Ano, jsou důležitější věci. Například běhání po lese nebo jiné nicnedělání?“
„Kdyby to nemohlo počkat, tak bych to udělala už dávno.“ řekla Isabel, aniž by vzhlédla od práce.
„Mluvím o věcech celkově. Zanedbáváš domácnost. Nikde jinde by ti to netrpěli.“
„Nikde jinde mě taky nemají rádi.“ Konečně vzhlédla od jehly a nití a láskyplně se podívala na otce. Ten její pohled vycítil a opětoval ho. Věděl, že se s ním chce usmířit. Znovu upřel svůj pohled do ohně a přemýšlel. Má jí to říct? Bude se na něj hněvat. Možná s ním nebude týden mluvit, nejednou to udělala. Nakonec to stejně bude muset udělat a čím dřív, tím líp.
„Odstěhujeme se do města.“ prohlásil náhle, dřív než by si to stačil rozmyslet.
Isabel zkoprněla a vyděšeně na něj pohlédla: „Cože?“
„Přišel jsem sem s tebou, abych zapomněl. Nemůžeš tu zůstat sama až zemřu. Nepotkáš tady žádného, za kterého by ses jednou mohla provdat.“ Začal odříkávat a přitom stále nepřítomně hleděl do krbu.
„Jsem přece jen ještě trochu mladá. A ty nejsi tak starý!“začala se mračit a vymýšlet jakékoliv argumenty, jenom aby nemusela opouštět místo, kde byla tolik šťastná. Nikdy nebyla dále, než na úpatí Dračích hor, nebo kousek na sever, či na jih kolem Leony. Žili odříznuti od světa, dosud jim to vyhovovalo.
„Jednou se ale stejně budeš muset vdát a je lepší, když se naučíš vycházet s cizími teď, později to není tak lehké, nebo se to nenaučíš vůbec. Nechci abys v téhle pustině zůstala sama.“
„Ale mě se to líbí!“ Isabel zněla už přímo zoufale.Kdybych ty blbý kalhoty zašila včera…
„Řekl jsem, že se odstěhujeme a už o tom nechci debatovat!“ vyjel na ni zostra a tak náhle, až se jindy neohrožená a statečná Isabel vyděsila. Zírala na něj málem bez dechu a bylo vidět, jak blízko má k pláči.
„Tati, prosím!“
„Dělám to pro jen tvé dobro.“ A je to tady, jakmile začne mluvit tímhle smířlivým tónem, je jasné, že ani Isabel ho už nepřemluví. Ta se náhle zamračila, vzala šití a zmizela do nejmenší světničky na půdě. I u krbu bylo slyšet bouchnutí dveřmi. Isabelin otec si jen povzdechl a dál koukal do ohně. Pak si uvědomil, že mu vyhasla dýmka. „Sakra,“ ulevil si.
Luna si sedla k posteli a čumákem strkala do loktu dívky. Zpod polštáře se však slyšela jenom vzlyky.